(Ne)můžu normálně jíst

19. února 2018 v 21:59 | Ronja |  Eating Disorders and me
Psát o hladovění ve chvíli, kdy jsem přejedená (neboli dala jsem si k večeři polévku a krajíc chleba s paštikou), je zvláštní. Ono je jednodušší psát o hladovění, když jste syti, psát o bolesti, když vás nic nebolí a o nemoci, když jste úplně zdraví. Asi proto mě nejvíc myšlenek napadá právě ve chvílích jako je tato.
Mnohokrát jsem byla (hlavně sama sebou) nařčena, že nemám a nikdy jsem neměla skutečnou anorexii. Sleduji spoustu "ED blogů" a musím říct, že největší problém, který se s poruchami příjmu potravy vleče je ten, že si dotyčný nikdy nepřizná, že je dost nemocný. Že není úplně v pořádku. Protože to nejedení a zvracení je skutečně "jen" výplodem naší mysli, ale o tomhle právě je celá problematika duševního zdraví. Abych zde byla úplně upřímná, když nahlédnu do minulosti, vidím, že mi Anu (budu ji takto nazývat, protože si zkrátka nejsem schopná přiznat, že bych měla skutečnou anorexii) spustily dvě věci: Pro Ana blogy a moje nenávist k mému vlastnímu tělu. Představte si to: Jste ničím nezajímavá třináctiletá holka, máte pocit že jste úplně odporná (tím nemyslím tlustá, vždy jsem byla přirozeně štíhlá) a ke všemu se neustále snažíte podvědomě dělat vše pro to, aby si vás okolí všimlo. A pak narazíte na takovýhle Pro Ana blog. Tenkrát se na blogy ještě nepsaly dlouhé seznamy fyzických potíží vzniknutých hladověním... Takže si asi dokážete představit jak to pokračovalo.
Ale nechci se až příliš hrabat minulostí. Fakt je ten, že jsem zhubla asi sedm kilo (z 49 na 42) než mi na to rodiče přišli. Jejich způsob řešení problému na mě zanechal poměrně hluboké trauma a z nenávisti k sobě samé jsem se začala sebepoškozovat (nicméně jim to ani v nejmenším nedávám za vinu).
Nakonec to ale přešlo. Všechno. Jestli pochybujete, že vše časem přebolí, tak nemusíte, já si to vyzkoušela na vlastní kůži. Proto je naprosto ironické, co se mi stalo v létě minulého roku. Chce se mi trochu smát, když na to pomyslím. Je léto, jsem sedmnáctiletá holka, inteligentní, s normální postavou, nepřijdu si úplně odporná. Život je tak nějak v pořádku, mám sice strach z nového školního roku a mnohých dalších věcí, ale není to žádný konec světa. A pak stačí jeden pitomý pro ana chat na který náhodou (po 4 letech!) narazím, a je to tu znovu. Dávná bolest, ach.. Naštěstí jsem byla natolik rozumná, že jsem po měsící své nejedení pomalu vyměnila za závislost na cvičení, ale po úrazu kolene se celý cyklus spustil nanovo...
Hladovění je odporný. Je jednoduchý jíst, hladovět je těžký. Bolí to. Bojujete se svou vlastní hlavou každej den. Nenávidíte se, zvlášť když se přejíte - a věřte mi, že to nakonec uděláte. Pak jen jíte a jíte a nakonec jdete zvracet nebo vezmete žiletku a řádně se potrestáte. Chcete žít normální život, ale jako by to už úplně nešlo. Nebo nechcete, alespoň dokud nebudete mít 50 kilo... 49 kilo... 48...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama