Dobře fungující rodina jako záruka psychicky zdravého jedince?

20. února 2018 v 20:41 | Ronja |  Úhel pohledu
Kdysi jsem na Twitteru četla příspěvek od jakéhosi učitele, který ve mě vyvolal vlnu nesouhlasu. Psal o jedné své studentce, které sice byly na rukách vidět čerstvé rány od sebepoškozování, ale protože to nebylo hluboké a on se zná s rodinou té dívky, pravděpodobně je to jen pubertální rozmařilost. Určitě to udělala jen proto, aby byla víc "cool".
Vzpomínám na sebe, když mi bylo čtrnáct let. Jak já se nenáviděla! Moji rodiče tehdy přišli na moji Anu a dali mi dost sežrat, jak moc jsem je tím zklamala a jak jsem jim ublížila. Já jsem samozřejmě nehladověla proto, abych jim ublížila. Nechtěla jsem nikomu ublížit (možná vyjma sebe). Tenkrát jsem tu sebenenávist ventilovala nejdostupnějším možným způsobem. Byla to myslím doba, kdy jsem ještě nevlastnila žiletku, takže ty rány na mých rukách byly spíš takové škrábance způsobené kružítkem. Dělala jsem to ve škole na záchodech, když jsem se cítila obzvlášť mizerně. Pár týdnů po posledním poškození jsem na tyto skutečně nepříliš velké rány zapomněla a vzala si do školy tričko s krátkým rukávem. Kamarádce jsem řekla, že to mám od kočky, jiná spolužačka se oklamat nenechala... Kdyby mě tehdy viděl takový učitel, jako ten, který psal onen tweet, nejspíš by si pomyslel totéž co v prvním případě. Protože moje rodina je dobře fungující, mám dobré zázemí a snadný život. Proto si nezasloužím cítit se mizerně. Takhle to bohužel v dnešním světě funguje.
Asi si teď pomyslíte, že jsem jenom rozmazlená blbka. Asi jsem. Ráda bych napsala, že jsem z těch hloupých věcí jako je Ana a sebepoškozování vyrostla, ale bohužel tomu tak není. Nesu si to s sebou pořád, ale nikdo se to nesmí dozvědět, protože můj život je moc perfektní na to, abych si dovolila nebýt perfektní.
Obrovským problémem duševních chorob jako je sebepoškozování či poruchy příjmu potravy je ten, že si dotyčný nikdy nepřizná, že má skutečný problém, který by se měl řešit. Má pocit, že si za svoje problémy může sám a cítí vinu za to, jak nevděčný je ke všemu, co má. Říkat takto nemocnému člověku: "co by za to jídlo děti v Africe daly a ty ho vyhodíš" nebo "na světě je tolik lidí, co mají SKUTEČNÉ problémy" není úplně nejlepší. Protože on to moc dobře ví.
Když se někde řeší problémy tohoto rázu, většinou se tam vyzdvihuje minulost postiženého člověka. Například, že byl znásilněn, zneužit, rodiče ho neměli rádi, skončil na ulici, vlastní matka ho nutila nejíst a cvičit a podobně. Aniž bych chtěla snižovat problémy lidí z takovýchto poměrů, jejichž boje si neumím ani představit, tak musím říct jednu věc: To, že pocházíte z normální fungující rodiny neznamená, že nemůžete mít psychické problémy nebo že si je nezasloužítě řešit. Fakt, že byla vaše rodina perfektní neznamená, že vy musíte být taky.
Takže: Ahoj, jsem mladá holka, mám skvělou rodinu a přátele + sklony k anorexii a sebepoškozování kdykoliv selžu. A ty?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 21. února 2018 v 0:44 | Reagovat

Já nejsem mladá holka, ale jsem duševně zcela nemocen! :D

2 zivot-na-prasky zivot-na-prasky | 21. února 2018 v 10:57 | Reagovat

Taky pocházím ze slušné rodiny a nepoškozovala jsem se, nebrala drogy a nehladověla jsem (přestože jsem se cítila mizerně) jenom proto, že jsem i tohle měla přísně zakázáno. Tak jsem onemocněla a potýkala se s tou nemocí patnáct let. Často jsem měla pocit, že by si mě někdo všiml a pomohl mi až v léčebně. Naštěstí jsem to zvládla sama.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama