Vzpomínáš na ty dny kdy ti ořezávátko sloužilo k ostření tužek? Já taky ne

21. února 2018 v 17:56 | Ronja |  SH/SI
Pokud se vám nějakým způsobem poštěstí zjistit, že váš blízký kamarád či příbuzný, nebo dokonce vaše vlastní dítě má problémy s příjmem potravy, měli byste si dost hlídat další postup. Teď mluvím hlavně k vám, rodičům: Já vím, že to bolí. Zjištění, že vaše dítě vyhazuje vámi s láskou připravované svačiny, že vám lže a snaží se zabít sama sebe. To je asi to nejhorší, co může rodiče potkat. Ale věřte mi, že vyděsit dítě k smrti výčtem následků hladovění, vyčíst mu jak vás zklamalo a zdůraznit, jak velkou bolest vám způsobilo, není není není nejlepší nápad! Když mi tohle moji rodiče (v zájmu zachování mého zdraví) udělali, měla jsem chuť se jít zabít. Oběsit se, podřezat si žíly, skočit z mostu. Možná jsem byla hloupá nevděčná puberťačka, ale věřte mi, to jediný co jsem nikdy nechtěla bylo zklamat své rodiče a způsobit jim bolest! Pak se ze mě stal robot. Všechno jsem odkývala a byla jsem zvláštně bez emocí. Nechala jsem se vážit, nechala jsem si předkládat články o anorexii, odkývala jsem všechny rádoby vtipné narážky na můj problém. A sebepoškozovala jsem se. Nejdřív škrábance na rukou, ale to mi dlouho nestačilo. Pamatuju se, že jsem byla moc velkej srab na to, abych si koupila žiletku, takže jsem si koupila nový ořezávátko a vyšroubovala z něj jeden ten nožík. Kupodivu byl docela ostrý, velké krvavé rány na nohou toho byly důkazem. O téměř 4 roky později děkuji bohu za to, že mi na to tenkrát nikdo nepřišel. Další vlnu výčitek a slz bych už asi neunesla. A přitom stačilo tak málo. Mohli jsme jít do bazénu, nebo mi mohl někdo vtrhnout do koupelny. Fakt se divím, že to neprasklo.
Dnes si ve vaně dělám rány holítkem, které ale nejsou nikterak hluboké a uspokojující, přestože bílé jizvy z nich vydrží docela dlouho. Některé mám už asi tři měsíce, ale očekávám, že až si opálím nohy, tak zmizí. Včera jsem opět vyšroubovala žiletku z ořezávátka, ale byla trochu zrezivělá a neostrá, tak jsem ji radši včas odložila. Asi si koupím nové ořezávátko. A nebo si ho neckoupím a třeba toho nechám. Kdo ví? Sakra, mám hlad...
 

Dobře fungující rodina jako záruka psychicky zdravého jedince?

20. února 2018 v 20:41 | Ronja |  Úhel pohledu
Kdysi jsem na Twitteru četla příspěvek od jakéhosi učitele, který ve mě vyvolal vlnu nesouhlasu. Psal o jedné své studentce, které sice byly na rukách vidět čerstvé rány od sebepoškozování, ale protože to nebylo hluboké a on se zná s rodinou té dívky, pravděpodobně je to jen pubertální rozmařilost. Určitě to udělala jen proto, aby byla víc "cool".
Vzpomínám na sebe, když mi bylo čtrnáct let. Jak já se nenáviděla! Moji rodiče tehdy přišli na moji Anu a dali mi dost sežrat, jak moc jsem je tím zklamala a jak jsem jim ublížila. Já jsem samozřejmě nehladověla proto, abych jim ublížila. Nechtěla jsem nikomu ublížit (možná vyjma sebe). Tenkrát jsem tu sebenenávist ventilovala nejdostupnějším možným způsobem. Byla to myslím doba, kdy jsem ještě nevlastnila žiletku, takže ty rány na mých rukách byly spíš takové škrábance způsobené kružítkem. Dělala jsem to ve škole na záchodech, když jsem se cítila obzvlášť mizerně. Pár týdnů po posledním poškození jsem na tyto skutečně nepříliš velké rány zapomněla a vzala si do školy tričko s krátkým rukávem. Kamarádce jsem řekla, že to mám od kočky, jiná spolužačka se oklamat nenechala... Kdyby mě tehdy viděl takový učitel, jako ten, který psal onen tweet, nejspíš by si pomyslel totéž co v prvním případě. Protože moje rodina je dobře fungující, mám dobré zázemí a snadný život. Proto si nezasloužím cítit se mizerně. Takhle to bohužel v dnešním světě funguje.
Asi si teď pomyslíte, že jsem jenom rozmazlená blbka. Asi jsem. Ráda bych napsala, že jsem z těch hloupých věcí jako je Ana a sebepoškozování vyrostla, ale bohužel tomu tak není. Nesu si to s sebou pořád, ale nikdo se to nesmí dozvědět, protože můj život je moc perfektní na to, abych si dovolila nebýt perfektní.
Obrovským problémem duševních chorob jako je sebepoškozování či poruchy příjmu potravy je ten, že si dotyčný nikdy nepřizná, že má skutečný problém, který by se měl řešit. Má pocit, že si za svoje problémy může sám a cítí vinu za to, jak nevděčný je ke všemu, co má. Říkat takto nemocnému člověku: "co by za to jídlo děti v Africe daly a ty ho vyhodíš" nebo "na světě je tolik lidí, co mají SKUTEČNÉ problémy" není úplně nejlepší. Protože on to moc dobře ví.
Když se někde řeší problémy tohoto rázu, většinou se tam vyzdvihuje minulost postiženého člověka. Například, že byl znásilněn, zneužit, rodiče ho neměli rádi, skončil na ulici, vlastní matka ho nutila nejíst a cvičit a podobně. Aniž bych chtěla snižovat problémy lidí z takovýchto poměrů, jejichž boje si neumím ani představit, tak musím říct jednu věc: To, že pocházíte z normální fungující rodiny neznamená, že nemůžete mít psychické problémy nebo že si je nezasloužítě řešit. Fakt, že byla vaše rodina perfektní neznamená, že vy musíte být taky.
Takže: Ahoj, jsem mladá holka, mám skvělou rodinu a přátele + sklony k anorexii a sebepoškozování kdykoliv selžu. A ty?

(Ne)můžu normálně jíst

19. února 2018 v 21:59 | Ronja |  Eating Disorders and me
Psát o hladovění ve chvíli, kdy jsem přejedená (neboli dala jsem si k večeři polévku a krajíc chleba s paštikou), je zvláštní. Ono je jednodušší psát o hladovění, když jste syti, psát o bolesti, když vás nic nebolí a o nemoci, když jste úplně zdraví. Asi proto mě nejvíc myšlenek napadá právě ve chvílích jako je tato.
Mnohokrát jsem byla (hlavně sama sebou) nařčena, že nemám a nikdy jsem neměla skutečnou anorexii. Sleduji spoustu "ED blogů" a musím říct, že největší problém, který se s poruchami příjmu potravy vleče je ten, že si dotyčný nikdy nepřizná, že je dost nemocný. Že není úplně v pořádku. Protože to nejedení a zvracení je skutečně "jen" výplodem naší mysli, ale o tomhle právě je celá problematika duševního zdraví. Abych zde byla úplně upřímná, když nahlédnu do minulosti, vidím, že mi Anu (budu ji takto nazývat, protože si zkrátka nejsem schopná přiznat, že bych měla skutečnou anorexii) spustily dvě věci: Pro Ana blogy a moje nenávist k mému vlastnímu tělu. Představte si to: Jste ničím nezajímavá třináctiletá holka, máte pocit že jste úplně odporná (tím nemyslím tlustá, vždy jsem byla přirozeně štíhlá) a ke všemu se neustále snažíte podvědomě dělat vše pro to, aby si vás okolí všimlo. A pak narazíte na takovýhle Pro Ana blog. Tenkrát se na blogy ještě nepsaly dlouhé seznamy fyzických potíží vzniknutých hladověním... Takže si asi dokážete představit jak to pokračovalo.
Ale nechci se až příliš hrabat minulostí. Fakt je ten, že jsem zhubla asi sedm kilo (z 49 na 42) než mi na to rodiče přišli. Jejich způsob řešení problému na mě zanechal poměrně hluboké trauma a z nenávisti k sobě samé jsem se začala sebepoškozovat (nicméně jim to ani v nejmenším nedávám za vinu).
Nakonec to ale přešlo. Všechno. Jestli pochybujete, že vše časem přebolí, tak nemusíte, já si to vyzkoušela na vlastní kůži. Proto je naprosto ironické, co se mi stalo v létě minulého roku. Chce se mi trochu smát, když na to pomyslím. Je léto, jsem sedmnáctiletá holka, inteligentní, s normální postavou, nepřijdu si úplně odporná. Život je tak nějak v pořádku, mám sice strach z nového školního roku a mnohých dalších věcí, ale není to žádný konec světa. A pak stačí jeden pitomý pro ana chat na který náhodou (po 4 letech!) narazím, a je to tu znovu. Dávná bolest, ach.. Naštěstí jsem byla natolik rozumná, že jsem po měsící své nejedení pomalu vyměnila za závislost na cvičení, ale po úrazu kolene se celý cyklus spustil nanovo...
Hladovění je odporný. Je jednoduchý jíst, hladovět je těžký. Bolí to. Bojujete se svou vlastní hlavou každej den. Nenávidíte se, zvlášť když se přejíte - a věřte mi, že to nakonec uděláte. Pak jen jíte a jíte a nakonec jdete zvracet nebo vezmete žiletku a řádně se potrestáte. Chcete žít normální život, ale jako by to už úplně nešlo. Nebo nechcete, alespoň dokud nebudete mít 50 kilo... 49 kilo... 48...
 


Jen chci ventilovat

19. února 2018 v 21:35 | Ronja
Rozhodla jsem se tenhle svůj starý blog využít k něčemu smysluplnějšímu - a to k ventilování.
Jsem obyčejná holka žijící obyčejný život. Mám ho ráda. Mám skvělou rodinu, přátele, koníčky, můj život má smysl.
Už neplynu odnikud nikam jako v těch sladkých třinácti letech. Tehdy se snad moje anorexie a sebepoškozování dalo ospravedlnit, ale teď?!
Teď těžko.
Protože mám všechno. Tak proč chtít víc?
Protože už si nemyslím, že jsem úplně ošklivá. Tak proč se trestat?
Jo... taky to nechápu.
Proč to pořád dělám, proč hladovím, proč mám nutkání se řezat, proč mám několik "pro ana" blogů na Tumblru a twitteru?
Nejspíš kvůli potřebě to ze sebe všechno dostat.
A od toho je tu tenhle blog.

PS: Asi bych tu měla zmínit nějaké varování, že tu je riziko spuštění. Pokud máte sklony k omezování jídla či sebepoškozování, asi byste tenhle blog číst neměli.

Kam dál